Odpuštění

Odpuštění, ach! Jak jednoduše to zní, ale jak těžké někdy je. Často slyšíme, jak je ozdravné. Jak na to? Dle mě samozřejmě univerzální návod neexistuje. Myslím si, že je to odraz naší sebelásky. Pokud se totiž opravdu přijmeme a začneme se mít rádi, začneme taky vidět a vědět, co nám nepatří. V čem a kde se necítíme dobře a dokážeme to postupně pouštět nebo OD-POUŠTĚT. Poté přichází úleva. Ta prvotní zlost nebo každá naše nepříjemná reakce po tomto procesu zkrátka zmizí. Nebo stále dokola nabíháme na první dobrou. Vzpomeňte si na ten pocit, jaký při této reakci máte. Často se tak děje při komunikaci s rodiči. Dle mě je to tím, že rodič ví, že dělá nejlíp jak může, a my taky:-) Tak proč??? No, protože jsme dvě odlišné bytosti, které mají svůj úhel pohledu. A jednoho dne zjistíte, že nemusíte nikoho přesvědčovat o své pravdě a respektujete i pravdu ostatních. Nejdete už do konfliktu. A proč? Protože se máte rádi, vážíte si sami sebe a úplně stejně si vážíte těch ostatních. Nenaskočíte na první dobrou a respektujete to, že to má ten druhý prostě jinak.

Taky se velmi často děje, že řešíme problémy ostatních, ale zapomínáme na to, že v první řadě bychom měli řešit SEBE. 

Odpouštění dle mě ani neznamená, že pokud vám skutečně někdo ublížil, že ho musíte milovat. Možná existuje druhá šance a věřte, že i čas opravdu léčí. Možná stačí to prostě pustit, možná i se soucitem pochopit to, že ten druhý v tu chvíli jinak reagovat neuměl a nemohl.

Každý se tu učíme. I já se učím stále na své děti nebo muže reagovat lépe. Tak, abych svými slovy neubližovala třeba jen proto, že mám před menstruací a cítím se nanic. Nebo v rozhovorech s tatínkem, když vidí svět úplně jinýma očima. Pochopila jsem to, že má na to právo a já taky. A možná se ti druzí učí i ode mě, kdy už necítí tu agresi uvnitř mě. Ono totiž, ať chceme nebo ne, většina komunikace se děje za těmi našimi slovy. Cítíme velice dobře, s kým je nám fajn a s kým ne. Ale to ani neznamená, že se to nemůže někdy změnit.

Proto možná i druhá šance. Ale hlavně i v sobě stále neopakujete ten hnusný zraněný a naštvaný ukřivděný  pocit. Nehledě na to, že vše se děje jak má a nic není náhoda.

Z mého života mohu uvést příklad, kdy jsem jógovala s lidmi v jedné pěkné jídelně, která se moc nevyužívala. Pak se změnilo vedení a i přístup ke mně. Vždy jsme přátelsky komunikovali a mě se dotklo, že po mně chtěli novou smlouvu a i ten šíleně formální přístup tady na maloměstě! Osobní důležitost. Ale ona ta důležitost byla i na mé straně, třeba jen tím, že jsem vyžadovala jiný přístup. Rozhodla jsem se odejít. To vyvolalo takovou reakci, že o mě napsali článek na místní web, který se mě hodně dotknul a ublížil mi. Napsali ho lidé, které jsem znala. Jedna slečna dokonce chodila celou tu dobu na jógu. Moc to bolelo, snažila jsem se odpustit, necítit v sobě zlobu, křivdu a nespravedlnost. Vždyť já nikomu neubližuji! 

Dnes po pár letech vidím situaci úplně jinak. Ono možná ani nešlo o mě. Vedení se tu stále handrkovalo a bojovalo, možná i ta nějaká menstruace a špatná nálada. A do toho já! Taková úleva si to někde vybít. Dodnes si nemyslím, že to bylo správné, ale už jsem to dokázala pustit. Neznamená to ani, že s dotyčnými musím být nejlepší přítel. Ale dokážu je upřímně pozdravit a necítit v sobě ten odpor, smutek a zlost.

A ještě jiným úhlem pohledu bych této situaci s odstupem měla jedině poděkovat. Tím, že mě vyštvala z prostoru jídelny, jsem se dostala až sem. Do místa naší Jógovničky, kde teď sedím a o které jsem ani nesnila! 

A co z toho plyne? Že odpuštění opravdu jednoduché není. Ale nevzdávejte se, zkoušejte to znovu a znovu! Třeba jednou pochopíte se soucitem toho druhého a uvidíte situaci jinýma očima. Zjistíte, že VŠE SE NEDĚJE KOLEM VÁS, ALE PRO VÁS!