Sundej masku, možná o to se tu hraje

Třetí pokus, už dvakrát se mi tento článek smazal. Nějaké znamení? Dám tomu ještě šanci. Už to nebude stejné jako ty předchozí, ale v tom je vlastně v životě ta nádhera!

Když se narodíme, jsme úplně čistí, čisté neposkvrněné vědomí. Nic nehodnotíme, neplánujeme, nekritizujeme, prostě jen tak JSME.

Pak si přibližně do sedmi let osvojujeme chování našich rodičů a nahráváme do našeho softwaru. Je to pro nás v tu chvíli nutnost k přežití. Přejímáme to, co je pro nás funkční, ale i nefunkční. Většinou to vůbec nerozpoznáme a myslíme si, že to je opravdu naše. Pokračujeme v této rodové linii, aniž bychom si to uvědomili.

Můžeme si ale dovolit více poznávat sami sebe a odkrývat tyto nefunkční programy naší mysli a prostě je pustit třeba po vodě, jak zpívá Maruška Tilšarová.

A co ta maska? Asi jste to četli nebo slyšeli několikrát. Možná i na besedách, festivalech a jiných "oduševnělých" akcích. Nic proti nim, ale i tam jsou to často masky. Možná se z toho začala dělat větší věda, než to ve skutečnosti je. 

Nikdo vám neporadí jak a jací byste ve skutečnosti měli být. Vy už tím prostě jste. Jen zahodit tu masku. Masku hodné holčičky, chlapečka, kteří chtějí za každou cenu vyhovět svým rodičům, masku dokonalé Barbie nebo Kena, supermanagera, který vydělává mega moc peněz, levitujícího gurua, super štíhlé jogínky, která přesně ví jak žít...

Ne, musím vás zklamat. Dokonalost prostě neexistuje. Tak proč se o ni stále snažíme? 

Proč nezahodíme masku a nejsme prostě tím, kým jsme? A zde jsme u jádru pudla. Tady jsou ty nahrané prográmky, které si neuvědomujeme a myslíme si, že jimi jsme. Že jsme tou myslí, která nám stále říká, co máme na sobě vylepšovat nebo co by bylo dobré teď udělat, aby...

Přestali jsme plynout v proudu řeky života. A ani o tom nevíme. Jen to prostě stále drhne. To může být i v podobě nemoci, neúspěchu, nespokojenosti, frustrace...

A přitom je to opravdu tak jednoduché. Zahoď masku a NEBOJ se být kým opravdu jsi. Žij svou pravdu, o které nikoho přesvědčovat fakt nemusíš.

Já měla například program "nejsi dost dobrá". Takže jsem stále dřela na to, abych byla dobrá dost a to můžete vlastně stále něco vylepšovat a je to nikdy nekončící proces. Touha po dokonalosti. Například nejít namalovaná ven byl problém, protože bez toho to není ono...Byla to touha být ta hodná dokonalá holčička, aby ji rodiče měli rádi. Podmíněná láska. Ale ve vší úctě a lásce k našim, oni to dělali nejlépe jak mohli a určitě mě milují.

Nádhera je právě v tom, že už si opravdu můžeme dovolit tu masku zahodit. Odvážit se žít svůj plný potenciál. Mysl využívat když chcete vy, ne když chce manipulovat ona vás v těch zajetých programech.

A odpovězte si na rovinu. Dokážete říci rodičům, partnerovi, přátelům nebo dětem vždy pravdu tak, jak ji cítíte vy? Nebo tak, jak by to mělo být správné, aby jste nikomu neublížili nebo vám nekladli otázky, které nechcete...?

Ona ta naše pravda stejně vždy vyleze někde na povrch, to je jisté. 

A na závěr. Pokud se rozhodnete naslouchat své pravdě a masku přeci jen zahodit, výhodou je, že přijmete sami sebe. Začnete plavat a přijímat ten úžasný proud života a užívat si jej. Je šumák, zda to někdo vidí, či ne. Protože si ho užíváte VY. A to je teprve ta správná jízda!