Umění být ničím a nedělat nic

Dnešní doba mi občas přijde jako herní zábava na automatech. Stále se za něčím honíme, potřebujeme vystudovat jednu, druhou, třetí školu. Chceme něčeho dosáhnout. Mít titul. Být IN. Být stále lepší. Když už nevíme co dál, tak ještě RNDr., CsC. před nebo za jménem. Mít diplom, medaili, výhru.

Vůbec nepopírám, že za tím diplomem nebo medailí nestojí obrovské úsilí. Ale zdá se mi, že jedeme na horské dráze tak rychle, že na cestě ztrácíme sami sebe a smysl proč to všechno děláme.

Přijde nám zcela v pořádku, že "titul dělá člověka". Začali jsme lidi měřit úplně dle jiných měřítek. Doktorům švestičky z naší zahrádky (jen příklad), než abychom převzali zdraví do svých rukou. Advokát, právník, či soudce začal být "nadčlověk" a mohla bych tak pokračovat dál. Nechci urážet všechny tyto profese, respekt cítím úplně ke všem! A ono je toho dost i v takzvaném duchovnu, či kdekoliv jinde. Už v mateřince děti přijdou z náručí maminky a místo toho, aby se cítili jako doma, oslovují vychovatelky jako "paní učitelky". Nechci slovíčkařit, ale oslovení teto nebo jménem mi přijde mnohem srdečnější. Když potkáme v Praze herce, WOW! Hvězda! Podpis!

Ale opravdu ve vší úctě ke všem profesím a lidem, tohle neberte prosím osobně. Je to jen příklad toho, jak jsme naučeni vzhlížet k autoritám. To nám bere naši sebeHODNOTU. Ani si to neuvědomujeme, že stále někoho a něco obdivujeme, jenom ne sami sebe. Tam MUSÍME neustále makat a vylepšovat.

Ale ono to může být celé i jinak. Není to o tom pohrdat všemi. Je to o tom opět převzít zodpovědnost za svůj život. To znamená, že když budu doktor, či popelář, jsme oba na stejné lodi. Ano, možná bude mít lékař lepší plat, ale zvolil si sám. A co vlastně víme? Třeba žije popelář se svou rodinou někde na samotě u lesa mnohem smysluplněji.

Takže kam se tedy ženeme? Za čím? Zkuste si odpovědět. A má to smysl?

Nebojte, já taky pádila zuby nehty! I tento rok jsem si splnila své sny a pozvala do Jógovničky samé "hvězdy". A co mi došlo? Ano, že všichni ti zpěváci, či přednášející jsou úžasní. Ano Úžasní úplně stejně jako MY! 

Mám dokonce pocit, že si začínám užívat konečně tu cestu a ne cíl, jak se všude píše...

Nemám skoro žádný plán a nedívám se předem na počasí. Takový ten běžný pracovní plán ano, ale asi to nejde lépe popsat slovy, promiňte. Nikomu z vás tento postoj ani nevnucuji, ale je to více TEĎ. Přestávám mít chuť doplňovat cokoliv zvenčí. Jako to většina z nás v dobrém úmyslu plánujeme stále dětem. Samá zábava, stále nějaký kroužek, koncert, divadlo, trip...Ani nepopírám, že je to špatně, ale už je toho fakt dost. Nemůžeme jen tak sedět v klidu, natož bez mobilu. Dokonce některé z nás klid skoro zabíjí, stále jim to šrotuje. Ano, protože neustále do hlavy tlačíme informace. Pak se divíme, že hlava neumí vypnout.

Mám pocit, že umění této doby je opravdu nebýt ničím a nedělat nic. Často se hlavu snažíme přebít výkonem. Ale poté zase nemáme klid. Přitom je to přátelé tak prosté a jednoduché! Nevkládejme do sebe tolik informací. Vše je ve vašich rukách. Dokonce k tomu nikoho jiného nepotřebujete. Přestaňme stále někoho sledovat a začněme sledovat sami sebe. V tichu. Občas.

Tak jak tedy dál? Hlavně buďte v klidu. Možná se vás tento článek vůbec nedotknul a to je v pořádku. Možná s vámi rezonuje jako tisíce dalších článků. Je jen na vás, jak se rozhodnete a zda vám vaše hlava bude dávat překážky, či nikoliv. Jedno je jisté. JSME LIDI, jsme dokonce krásní lidé a to úplně všichni. Jak s tím naložíme, je opravdu jen a jen na nás!