Věčné téma vztahy

Naši kamarádi se budou brzy brát a tak mi přišlo na mysl téma vztahy. Možná celý náš život je jen o tom, jak se vztahujeme k sobě a ostatním.  A možná taky ne:-)

Dle mě je vtah s partnerem, rodiči, dětmi, vlastně se všemi velká míra SEBEPOZNÁNÍ.

Jelikož to, co máme uvnitř sebe, děje se okolo nás.

Můžeme začít vztahem s rodiči. Někdy to není jednoduché. Dokonce si myslím, že je nutné se zde vymezit a nepokračovat v této lince daných prográmků a nevědomě zajetých kolejí. V mém případě se to dělo už v pubertě, možná i nějakým tím vzdorem dřív, ale na to si přesně nepamatuji. Puberta je velké nacházení sebe sama, nalézání svých hranic, zkoušení nových věcí, zkrátka skok do svého nitra. A když už se nepřizpůsobujeme, začínáme se měnit rodičům před očima, málokdy se nám dostane pochvaly a pochopení. To opět nic proti rodičům, jelikož to dělají v tu chvíli nejlépe jak umí. Dříve to dle mě bylo mnohem více vyhrocené. Málokdo se zabýval nějakým psyché puberťáka. Dále máte vlastní rodinu a často slyšíte (samozřejmě v tom nejlepším úmyslu) co a jak máte dělat a jak vlastně žít. Začneme se vymezovat znovu, než jednou vy i vaši rodiče pochopíte, že je to malichernost. Uvědomíte si, že žádná podmínka v lásce neexistuje a vy i oni jste dokonalí takoví, jací jste. Dospějete třeba i k pěknému a obohacujícímu vtahu, aniž by se kdokoliv musel přizpůsobovat a něco v něm hrát. Samozřejmě, že názory a postoje nezměníte, ale to už zde není ani třeba.

Taktéž jde o vymezení vlastních hranic. Musíte je uznat jako první, v sobě. Pak je uzná kdokoliv kolem vás. Tak to prostě je.

Dále vztah s partnerem. Jak se nyní v tomto vztahu cítíte? Chybí vám něco? Měl by váš partner něco změnit? Věříte tomu, že s něčím přestane? Měl by s vámi trávit více času?

Zase by to mohlo být jen o nás samotných. Pozor mohlo, nemuselo.

Když se více znáte a cítíte kam směřujete, často dokážete partnerovi sdělit v čemkoliv pravdu. Dle mě je to zásadní. Hodně z nás si i myslí, že říká vše, ale často tomu tak není. Pravda je někde jinde. Štve vás něco na vašem protějšku? Tak je to přesně Váš problém. Nikomu tento názor nevnucuji, je to možnost. Partner nám krásně zrcadlí přesně to, na čem můžeme pracovat my. Tímto pak oba můžeme růst. Často spolu jen jsme, teda spíš žijeme vedle sebe. Není tam vášeň, radost, společné sdílení. Pak růst nemůžeme, ani být šťastní a vzájemně podporující se. Někdy je velké plus umět to rozseknout zavčas. Ne, není to lehké. Ale pokud spolu zůstáváme například kvůli dětem, je to zbytečné. Ony vše cítí beze slov, taky se to na nich může nějak odrážet. Třeba i nějakou nemocí a nebo budou přesně v tomto programu pokračovat. Ale když tu pravdu říci dokážeme, tak je to teda fakt jízda! Můžete společně stoupat i s dětmi v čemkoliv, ten vztah vás baví a naplňuje. Nemusíte k tomu mít cokoliv nebo kohokoliv zvenčí a dokážete si spolu povídat třeba každý večer. Nebo jednoduše mlčet, cestovat, otužovat, cokoliv. Po několika letech se může proměnit i vaše milování. Ne, fakt ne k bodu mrazu, ale naopak! Ale o tom třeba zase někdy jindy. V tomto vztahu nelpíte na čemkoliv, co by měl partner dělat. Je tam pro vás i pro něj svoboda. To neznamená, že si někdy nevyměníte názory. Jak říká moje maminka, to je přece konstruktivní. A tím, že nelpíte vám partner nastavuje zrcadlo toho, co jste si přáli přesně před tím. Ano, i tak to může fungovat a je to pecka!

Jako  všechno co tu píši, je to ta méně pohodlná cestička. Často než abychom řekli co se nám nelíbí, ustoupíme nebo si hrajeme na ideální rodinku. I tohle si většinou neuvědomujeme.

A vztah s dětmi? I když tomu možná nebudete chtít věřit, děti se nám rodí jako velcí učitelé. Ukazují nám naše slabá místečka, na kterých můžeme pracovat. Opět platí, že to, co nám na nich "vadí" je naše slabá stránka. Ale je samozřejmě na vás, jak tento úhel pohledu vezmete.

Pak už neméně podstatný vztah s přáteli. Jste opravdu s kamarády šťastní? Nepomlouváte je hned jak odejdou za dveře? Obohacují vás rozhovory s nimi? Dokázali by jste s nimi být jen tak i bez alkoholu? Otázek může být kladeno mnoho. I já jsem nějaké přátelství opustila, jelikož mi v něm nebylo dobře. Ani jsem to pořádně neuměla vysvětli a ani jsem neměla nic proti dotyčným lidem. Opět to je o tom si odpovědět ve své pravdě třeba na zmíněné otázky. A čím více znáte sami sebe, tím lépe si na ně dokážete odpovědět.

A na závěr vztah k sobě. To jak se cítíme, známe, přijímáme. Možná i o tom je náš celý život. Milujete sami sebe? Berete se bez podmínek nebo potřebujete na sobě stále něco vylepšovat? Být hubenější? Svalnatější? Rychlejší? Šlo by to vždycky líp? Hodnotíte často ostatní? Jasně že šlo! Ale proč???

Z toho vyplývá jediné, že naše vztahy nám zrcadlí přesně to, jací jsme uvnitř. Není lehké to vždy přijmout, protože často se fakt tolik snažíme! Ale kdy jste brali svého partnera jako učitele, když vás naštval? Často sdělujeme nejlépe všem kolem, jak se měl ten druhý zachovat. Vidíme problémy venku a nechápeme, že problém nebo nějaká ta bolístka z mládí, dětství je uvnitř nás. 

Jistě to neznamená si všechno vyčítat. Postupně si všímat sebe sama, pracovat na sobě krůček po krůčku. Třeba nás to začne i bavit. Ostatně jako celá ta úžasná hra jménem ŽIVOT!