Věčné téma vztahy

Pokud existuje láska, je tu i naděje, že člověk může nalézt opravdovou rodinu, opravdové bratrství, opravdovou rovnováhu a opravdový mír. Pokud dojde ke ztrátě lásky uvnitř vaší mysli a jiné bytosti vnímáte jako nepřátele, pak bez ohledu na to, jak jste chytří, vzdělaní nebo jakým materiálním komfortem oplýváte, bude následovat jen utrpení a zmatenost.

Dalajláma

Naši kamarádi se budou brzy brát a tak mi přišlo na mysl téma vztahy. Možná celý náš život je jen o tom, jak se vztahujeme k sobě a ostatním.  A možná taky ne:-)

Dle mě je vztah s partnerem, rodiči, dětmi, vlastně se všemi velká míra SEBEPOZNÁNÍ.

Jelikož to, co máme uvnitř sebe, děje se okolo nás.

Vztah s rodiči. Není to vždy jednoduché. Dokonce si myslím, že je nutné si zde VŠIMNOUT po generace nahraných prográmků, okolností a zajetých kolejí a neopakovat je. V mém případě se to dělo už v pubertě, možná i nějakým tím vzdorem dřív, ale na to si přesně nepamatuji. Puberta je velké nacházení sebe sama, nalézání svých hranic, zkoušení nových věcí, zkrátka touha po poznání. A když se nepřizpůsobujeme a začínáme se měnit rodičům před očima, zřídka se nám dostane pochvaly a pochopení. Opět nic proti rodičům, jelikož to dělají v tu chvíli opravdu nejlépe jak umí. Dříve se málokdo zabýval nějakým psyché puberťáka. Poté založíte vlastní rodinu a často slyšíte (samozřejmě v tom nejlepším úmyslu), co a jak máte dělat a jak vlastně žít. Začneme se vymezovat znovu, než jednou vy i vaši rodiče pochopíte, že je to malichernost. Uvědomíte si, že žádná podmínka v lásce neexistuje a vy i oni jste dokonalí takoví, jací jste. Dospějete třeba i k pěknému a obohacujícímu vztahu, aniž by se kdokoliv musel přizpůsobovat, omezovat a něco v něm hrát. Názory a postoje měnit nemusíte, to už zde není třeba. Není nutné stále prosazovat kdo má pravdu, protože jednoduše jste rádi, že spolu prostě jen tak JSTE. Navíc z různých úhlů pohledu pravdu máte všichni.

Taktéž jde o vymezení vlastních hranic. Pocítit je uvnitř sebe. Pak je uzná kdokoliv kolem vás. Tak to prostě je.

Vztah s partnerem. Jak se nyní v tomto vztahu cítíte? Chybí vám něco? Měl by váš partner něco změnit? Věříte tomu, že s něčím přestane? Měl by s vámi trávit více času? Podmínky nebo láska?

Zase by to mohlo být jen o nás samotných. Pozor mohlo, nemuselo.

Když se více znáte a jste ukotveni ve svém středu, často dokážete s partnerem ŽÍT PRAVDU. Nehrát role. Dle mě je to zásadní. Hodně z nás si myslí, že pravdu přece žijeme a říkáme! Ale v podobě výčitek, podmínek, podřizování se nebo tiché domácnosti, či závislosti, to není ono. Pravda může být někde jinde. Štve vás něco na vašem protějšku? Mohl by to být i váš problém. Partner nám krásně zrcadlí přesně to, na čem můžeme pracovat my. Tímto pak oba můžete růst. Často spolu jen jsme, spíš žijeme vedle sebe a stále někam uháníme. Přestaneme žít vášeň, radost, společné sdílení. Někdy je velké plus umět to rozseknout zavčas. To  není lehké. Velký diskomfort, který nás může posunout dál. Ale pokud spolu zůstáváme například kvůli dětem, je to zbytečné. Ony vše cítí beze slov. Navíc pravděpodobně budou přesně v tomto programu pokračovat. ALE když pravdu říci dokážeme, může to být jízda! Lze společně stoupat i s dětmi v čemkoliv, ten vztah vás baví a naplňuje. Nemusíte k tomu mít cokoliv nebo kohokoliv zvenčí a dokážete si spolu povídat třeba každý večer. Nebo jednoduše mlčet, cestovat, otužovat, cokoliv. Po několika letech se může proměnit i vaše milování. Ne, fakt ne k bodu mrazu, ale naopak. Ale o tom třeba zase někdy jindy. V tomto vztahu NELPÍTE na čemkoliv, co by měl partner dělat. Je tam pro vás i pro něj svoboda. To neznamená, že si někdy nevyměníte názory. Jak říká moje maminka, to je přece konstruktivní. Nestojí to alespoň za zkoušku změny úhlu pohledu?

Jako  všechno co tu píši, je to ta méně pohodlná cestička. 

A vztah s dětmi? I když tomu možná nebudete chtít věřit, děti se nám rodí jako velcí učitelé. Ukazují nám naše slabá místečka, na kterých můžeme pracovat. Opět platí, že to, co nám na nich "vadí" je naše slabá stránka. Ale je samozřejmě na vás, jak tento úhel pohledu vezmete. V dnešní době, v tom šíleném spěchu, si ani často nestačíme všimnout, že dospěly.

Pak už neméně podstatný vztah s přáteli. Jste opravdu s kamarády šťastní? Nepomlouváte je hned jak odejdou za dveře? Obohacují vás rozhovory s nimi? Dokázali by jste s nimi být jen tak i bez alkoholu? Otázek může být kladeno mnoho. I já jsem nějaké přátelství opustila, jelikož mi v něm nebylo dobře. Ani jsem to pořádně neuměla vysvětlit a ani jsem neměla nic proti dotyčným lidem. Opět to je o tom si odpovědět ve své pravdě třeba na zmíněné otázky. A čím více znáte sami sebe, tím lépe si na ně dokážete odpovědět.

A na závěr vztah k sobě. To, jak se cítíme, známe, přijímáme. Možná je celý náš život jen o tom. Milujete sami sebe? Berete se bez podmínek nebo potřebujete na sobě stále něco vylepšovat? Být hubenější? Svalnatější? Rychlejší? Bohatší? Šlo by to vždycky líp? Hodnotíte často ostatní nebo sebe? Jasně že by to šlo líp, ale PROČ???

Z toho vyplývá jediné. Naše vztahy nám zrcadlí, jaký vztah máme primárně k SOBĚ. Vidíme problémy venku a nevidíme, že problém nebo nějaká ta bolístka z mládí, dětství, je uvnitř nás. Není lehké to vždy přijmout, protože často se tolik snažíme! Ale opět zde může platit pravidlo "krůček po krůčku k velikým změnám". 

Jistě to neznamená si všechno vyčítat. Postupně si VŠÍMAT sebe sama a pracovat na sobě. Třeba vás to začne i bavit. Ostatně jako celá ta úžasná hra jménem ŽIVOT!